O zkouškách
Většina zkoušek na medicíně je ústní. Písemných je jen hrstka - vybavuju si zatím jen anesteziologii a stomatologii. Jinak jsou různé testy často součástí zkoušky, ale poté vždycky následuje ústní část.
Ústní zkoušení je určitě o hodně více stresující než to písemné, ale myslím, že má taky své klady a asi mi víc vyhovuje. Už jsem někde psala, že spíš než biflovací typ, jsem typ chápací, a právě pro takové lidi je to takhle i lepší než písemně. Protože můžete různé věci se zkoušejícím diskutovat a objasnit mu, jak jste to třeba mysleli. Kdežto v testu je to všechno takové černobílé.
První zkouška je vždycky ta nejhorší, protože člověk vůbec neví, do čeho jde. Postupem času si přijdete na to, co se učit a hlavně, jak se učit. Nemyslím si, že bych byla míň nerózní než v prváku, ale určitě už dělám některé věci jinak. Pokusím se vám tady shrnout ty nejdůležitější poznatky, na které jsem za ty čtyři roky přišla, spíše obecně, pokud by byl zájem, můžu se zkouškám z některých předmětů pak věnovat i samostatně, nebojte se zeptat. Zatím pořád nekoušu :)
1. Neučit se všechno
Tím samozřejmě nemyslím to, abyste vynechávali nějaké otázky :)) Spíš jde o to umět odhadnout, co je podstatné a co můžete s klidem vynechat. Tenhle odhad přijde časem, v prváku ho nemá asi nikdo. Já to dělám vždycky tak, že ke každé otázce vím aspoň něco, ty nejdůležitější věci a ty méně podstatné se učím pak podle času. Je docela k ničemu, když o něčem víte i ten nejmenší detail a pak si vytáhnete něco, na co jste se kvůli tomu nestihli ani podívat. A pozor, ne vždy platí, že to co je malým písmenkem, je méně podstatné. Třeba zrovna v anatomii jsou to občas docela důležité věci. Na druhou stranu, kdybyste měli číst všechno, co je v Obecné patologii malým písmenkem, tak se z toho zjevíte. Hezky to vystihli kolegové na stránce Humor na LFMU:
Takže to chce prostě trošku nadhledu :)
2. Interakce se zkoušejícím
Velmi důležitá věc. Já osobně používám psychologickou techniku zrcadlení - pozoruju, jak na mě zkoušející reaguje, a podle toho se snažím naladit na co nejpodobnější vlnu. Taky se pokaždé snažím působit co nejvíc sebejistě a tak, že nemám o tom, o čem mluvím, žádné pochybnosti. A to třeba i když si nejsem úplně jistá. Protože jakmile ukážete, že jste v něčem nejistí, mohou se začít ptát na větší podrobnosti nebo se v tom prostě víc rýpat. Jo taky, když mi zkoušející něco vysvětluje, tak se snažím tvářit co nejvíce zasvěceně a přikyvuju, i když absolutně nemám šajna, o čem to vlastně mluví :D
Někteří zkoušející jsou poněkud specifičtí, buďto se tváří, že je absolutně nezajímáte (např. Krs na anatomii) nebo že všechno, co říkáte, je špatně a vy přitom máte pocit, že je to v pořádku (Kubová na patfýze). To může docela rozhodit, ale je důležitý se aspoň snažit zůstat v klidu a myslet si svoje. Blbý je, když si v tom tématu fakt nejste jistí a ještě se vám takhle tváří. To je pak holt buď a nebo :D
3. Příprava na potítku
Taky docela důležitá věc. Tady se názory docela různí, někomu vyhovuje všechno si vypsat na papír, já jsem spíš ten typ, co si udělá jen pár poznámek. Na začátku jsem taky měla tendence vypisovat si všechno, ale časem jsem zjistila, že se během zkoušky do toho papíru stejně koukám jen minimálně a když už se tam kouknu, tak je pro mě strašně těžký se rychle zorientovat a najít to, co zrovna hledám. Proto jsem přešla na tuhle bodovou techniku. Vždycky si vytvořím jen jakousi osnovu toho, o čem chci mluvit. A často se na to pak ani nekouknu, ale je to dobrý pro to, abych si nějak utřídila myšlenky. Popřípadě pokud je to zkouška, kde jsou nějaký cizí slova, třeba názvy různých syndromů, eponyma a tak, tak si je vypíšu, protože se mi už stalo, že jsem je v nervozitě zapomněla. Proto je fajn mít je takhle po ruce.
Jsou zkoušky, kde se dá opisovat, v dnešní době hlavně z telefonů. Já nejsem tenhle typ, mám k tomu své výhrady, ale vím, že to spousta lidí dělá. Ze čtvrťáku bych jmenovala třeba radiologii, tam se to dalo dobře na nukleáře, vzhledem k tomu, že jsme si přípravu psali na chodbě, všichni namačkaní u jednoho stolu. Dalo se to i na neurologii, tam to dost lidí řešilo tak, že odešli na záchod a opsali to z mobilu. A tak dále. Já si ale myslím, že i když to opíšete, tak vás to nikdy nepřipraví na náhodné otázky, které většina zkoušejících stejně pokládá. Ale je to prostě jedna z možností taky.
4. Dobré zdroje
V tomhle ohledu říkávám, že méně je fakt více. Čím více zdrojů, tím více informací, často protichůdných, takže nakonec zjistíte, že místo abyste se v tom vyznali lépe, totálně v tom plavete a už vůbec nevíte, co je pravda a co ne. Na většinu předmětů jsou dobré prezentace z přednášek. Téměř vždycky je ale potřeba je doplnit učebnicí nebo nějakými jinými materiály. Pouze farmakologie se dá, kromě obecky, celá jen z prezentací, tam to mají fakt promakané. Pokud napíše někdo ze zkoušejících nějakou učebnici, tak je dobrý učit se z ní a jinak používám většinou knížky, co dostanu v knihovně, občas si půjčím něco navíc, ale to nejčastěji jen v případě, kdy něčemu nerozumím.
To by byly asi takové nejzákladnější poznatky, kdyby vás něco zajímalo víc, nebojte se zeptat, ráda to doplním :)
